«

«

Úno 10

Poznámka na okraj utkání

Sršni versus Králův Dvůr

Kromě přípravných utkání jsem letos naživo naše „Áčko“ neviděl hrát. Duel s Královým Dvorem jsem si ale nemohl nechat uniknout.

I proto, že život týmu dospělých letos hodně ovlivňuje i „moji“ juniorku. Nemáme „fyzicky“ mnoho hráčů. Teoreticky by se dalo počítat až se čtrnácti hráči, ale když odečteme všechny, kteří studují, pracují, nebo nezaplatili příspěvky a tudíž prakticky skončili, dostaneme se k číslu 10, a to i včetně Michala Švába, který přišel do juniorky z dorostu a účastní se života obou kategorii.

Z toho je vidět, že tréninky juniorky byly (by byly) hodně „specifické“. Náš golman Michal Kurka se zdaleka nedostane na všechny tréninky, vždycky se navíc najde někdo, kdo na trénink nepřijde, takže je to bída s utrpením. V osmi i s nejrůznějšími hosty (a se mnou), bez golmana… A na tréninku POKAŽDÉ stejní hráči – především právě ti, kteří chodí POKAŽDÉ i do áčka.

„A“ tým nám tohle celé letos zbořil jako domeček z karet. Brblal jsem, přestože juniorům účast v týmu dospělých nejen přeju, ale myslím, že je pro ně absolutně nezbytná. Výkonnostně na to mají, takže pro další růst není jiné cesty.

Brblal jsem taky proto, že jsem začal pociťovat, že juniorští „áčkaři“ se začali juniorce vzdalovat.

Myšlenkami (ale asi i myšlením).

A vzal jsem to osobně (všechno špatně). Přestože jsem věděl, že účast hráčů ve vyšší kategorii s sebou VŽDYCKY nese určité změny, myslel jsem, že NÁM se to stát nemůže. A moje oblíbené rčení: Falešné očekávání, jasné zklamání – opět potvrdilo svoji pravdivost.

Na druhou stranu se změnilo i něco dalšího.

Přišel Standa Bednář z Kolína (sic!) jako nový trenér týmu dospělých. A já hned viděl, že je jediná cesta – sloučit dva tréninky juniorky s dospělými. Stalo se to, co jsem předpokládal, ale co nebylo zase tak jisté. Na ledě byly najednou i čtyři pětky hráčů, tři golmani… Párkrát jsem Standovi na ledě jakoby asistoval, ale viděl jsem, že on ani moji přítomnost nepotřebuje, tréninky má zmáknuté na 100%. Tak se většinou postavím k mantinelu a dívám se a tiše závidím.

Standa Bednář má totiž portfolio hodně kvalitních cvičení. Na ledě to jezdí a cítím z toho absolutní harmonii, jednotný švih a velkou dynamiku.

Závidím trenérům, kteří tohle umí. A taky jsem si mockrát vzpomněl na doby druhé ligy v Hoře, když tady hrál Kolín (Standa Bednář ho právě trénoval). Vždycky jsem věděl, že tady hraje tým s nejlepším hokejovým projevem ze všech tehdejších kutnohorských soupeřů. To bylo evidentní.

No a všechno tohle byl taky důvod, proč jsem se přišel podívat na Králův Dvůr. Hrají za něj hráči, kteří ještě nedávno měli smlouvy v první lize, nebo třeba nakoukli i do extraligy a jejich hokejová zkušenost je s tou naší nesouměřitelná.

„Svým“ klukům jsem před utkáním radil, aby se snažili co nejvíc bruslit, co nejvíc být v pohybu a otravovat neustále královodvorské právě tím pohybem. Jsou to takové ty obvyklé kecy…

Zůstal jsem ale stejně koukat. Sršni byli kromě posledních sedmi minut zoufalého tlaku Králova Dvora lepší ve všech činnostech. To mě překvapilo. Trochu to teď nadnesu – s malým přimhouřením očí by se ten hokej dal pojmenovat jako místy druholigový. Určitě jsem v Kutné Hoře viděl horší utkání – hlavně v závěru té poslední druholigové sezóny.

A samozřejmě, že jsem byl patřičně hrdý na „své“ juniory – jsou dnes hlavní hybnou silou Sršňů jak dopředu, tak dozadu. Dobře jste je – všichni mí předchůdci – vychovali.

A hlavně – jsou to ryzí odchovanci klubu. Kutnohoráci by se na ně měli chodit dívat. Je na co.

Když jsem sám začínal s hokejem – v roce 1966, první mimopardubické cesty nás zavedly do Kolína. Měli tam taky přípravku – mladší žáky, což nebylo v tehdejším Československu tak obvyklé a hrál tam druhou ligu můj tehdejší trenér Zdeněk Uher. Domluvil to a jelo se do Kolína. A to už jsem věděl, že na ledě potkám (sám jsem byl absolutně bezejmenný) obrannou dvojici Bednář – Tumpach (my mu říkali Tumba podle tehdejšího famózního Švéda Svena Tumby Johansona) a v útoku Topola s Netíkem. To byly pojmy tehdejšího mládežnického hokeje – soupeř jako hrom.

A Standu jsem potkal skoro po padesáti letech (to snad není možné…) v Hoře. Samozřejmě, že si mě nepamatoval.

Ale já jeho ano.

Richard Bláha