«

«

Kvě 04

Prvomájový výjezd na kolech

 Můj milý deníčku. Ty tam jsou prvomájové průvody mého mládí, na kterých se musel objevit prakticky každý, kdo měl ruce a nohy, aby nebyl v zaměstnání či ve škole peskován, že se v tento slavný den nejal oslavovat tu nádhernou věc, kterou práce „ve prospěch všech“ bezesporu byla. Ještě teď si pamatuji optimistický výraz v obličeji mého otce, který se při této radostné události, pokud možno rychle a nenápadně vytratil z průvodu do nejbližší hospůdky na jedno orosené a mě umlčel nějakou tou zmrzlinou. Nebyl ovšem jediný, kdo svátek všech pracujících pojal poněkud po svém. U výčepu se totiž většinou tísnilo hejno vyprahlých pracujících a u stolů posedávalo prakticky stejné množství omávátkovaných potomků se zmrzlinou v jedné ruce a malinovkou v té druhé. Hold všem nadšeným pracujícím z východního bloku, tak pravidelně končil tatínkovým zaskleným pohledem a mojí angínou. V naší době je ale vše jinak. Většina kapitalistických pracujících si užívá 24 hodin volna navíc a s mávátkem v ruce tak můžeme potkat snad jen pamětníky s šedým vlasem a úsměvem nápadně připomínajícím noty na buben. Současní otcové rodin proto spíš řeší otázku, jak v tento den zabavit svoje ratolesti a alespoň na chvíli je vymanit ze spárů počítačů, laptopů či tabletů a částečně tak vylepšit penzum jejich pohybových aktivit, které se v dnešní době dramaticky zmenšuje.
   Díky našemu progresivnímu trenérovi přípravky Pepovi, který zorganizoval výjezd na kolech, se proto mělo sváteční odpoledne jeho svěřenců a jejich rodičů proměnit na zajímavou a atraktivní konfrontaci dvou sportovních světů – na jedné straně nespoutaného mládí plného energie, na straně druhé s tokem času a odtokem fyzické kondice zápolící rodiče.
   Teplota sice celý den nepřekročila magickou dvacítku, ale naproti tomu alespoň nepršelo, a tak jsem i já využil pozvání a v doprovodu své nehokejové dcerky se rozhodl nám cyklovýletem osvěžit májovou atmosféru. Chvilku jsem jí musel sice lákat, ale po slibu, že si s hokejisty užije určitě legraci, souhlasila. Abych svá slova podpořil i skutkem, hned v úvodu jsem se vytahoval, že umím podobně jako indiáni seskakovat za jízdy z jedoucího oře. Rozjel jsem proto kolo od našeho domu a jal se předvádět kousky hodné cirkusové manéže. Bohužel hned při prvním ekvilibristickém čísle se projevil můj věk i mentální stav a Barunce jsem pouze ukázal, jak je cyklistika nebezpečný sport. Při plánovaném seskoku z kola za jízdy jsem byl již po letmém dotyku levého chodidla s rychle plynoucím dlažbovým povrchem okamžitě katapultován zpět do sedla, což sice okolo chodící  turisté ocenili pochvalným mručením, ale radost mého stáří pokračovala dál s výrazem, že ten pouliční klaun k ní rozhodně nepatří.
   Shromaždiště a start byl tradičně na parkovišti před zimákem, kde se kolem 14. hod již prohánělo několik desítek sportuchtivých bikerů. Nejpočetnější kategorii tvořilo „nezkrotné mládí“ a dále pak „obětavý rodič“. Zástupci kategorie „šlacha“ patřili sice k méně početným, ale zase bylo evidentně znát, že co oni mají neježděno na kole, já nestíhám ani autem. No, a pravda pak tu byla i veteránská kategorie, která podle svého jediného účastníka dostala pracovní název „bůček“.
   Trasa byla vybrána s ohledem na věkové a výkonnostní složení pelotonu – po Královské procházce směrem na Velký rybník, kde byla i naplánována odpočinková zastávka. Cestou nás vedl zkušený biker Michal, zatím co já a Pepa jsme se dobrovolně zhostili role sběračů uzavírajících startovní pole, neboť na ní se nedá tolik věcí pokazit. Hned na začátku jsme se museli popasovat s několika spadlými řetězy, s jejichž nasazováním přišlo i školení jak správně řadit a náš servisman Víťa zkušeně vyřešil rébus s vypuštěným kolem. Postupně ale bylo již všechno OK a podle hesla „těžké začátky, šťastné konce“ mohlo dobrodružství začít.
   Cesta ubíhala příjemně a děti usilovnou snahu střídali s povzdechy „já už nemůžu“. Jejich rodiče reagovali konejšivým povzbuzováním a motivačními sliby, které u některých přecházely v neurotické výhružky. Snažil jsem se situaci odlehčovat nejapnými vtípky a ty nejmenší bez přehazovačky alespoň trošku tlačit do kopců, ovšem skutečný křest ohněm přišel až v závěrečném stoupání. Zde i ti nejsilnější museli sesednout ze svých baiků, treků a polosilniček a k „Velasu“ se doslova vyškrábat. Sjezd k hospodě pak byla po tomto očistci hotová bikerská nirvána, kdy mnoho z nás zjistilo, proč je jejich kolo vybaveno brzdami a ti ostatní brzdili vším, co se dalo.
   V občerstvovacím depu děti doplnily kalorie, okamžitě se rozprchly po okolním lese a jejich hry byly názornou ukázkou rychlosti obnovy energetických zdrojů. U nás s pomalejším metabolismem samozřejmě nemohla chybět rezavá polévka a diskuse s postupně přibývajícím počtem dorazivších nabývala na obrátkách. Nebýt proto rázného zavelení našeho kápa k odjezdu, prokecali bychom asi zbytek dne.
   Cesta zpět přes Bylany probíhala ve svátečním duchu, během něhož nám Sebík náruživě vysvětloval, že jeho kolo je nejlepší do „telénu“. Teprve až cesta ze Škvárovny se pro některé změnila v menší bojovku, protože peloton se roztrhal a každá skupinka zvolila jinou cestu městem na zimák. Netuším, co se dělo jinde, ale naše grupa, jež jela kolem kurtů k Barboře, zažila pár skutečně zajímavých chvil. Začal to Tomáš, který se po krátké pohybové kreaci rozhodl k nutnému vyprázdnění močového měchýře. Protože však před úprkem do lesa zanechal své přibližovadlo na cestě nezabezpečené, zavdal příčinu Víťova zkratkovitého jednání. S vidinou snadného zisku, jej uchopil a rozhodl se zpeněžit v nejbližší sběrně. O detailech nastalé honičky oba aktéři mlží, ale protože „Velký bratr“ je viděl, aneb pozor, Síra fotí, můžete si na základě jeho dokumentace (na tomto odkaze) každý zapojit fantazii dle vlastní libosti.
   Finální dojezd cestou pod Vlašákem jsem již zpestřil pouze já, poté co jsem si naběhl zaposloucháním do poměrného intimního rozhovoru za mnou. Začalo to sice nevině, ale pak jsem vytřeštil oči, přestal se věnovat řízení a s otevřenou pusou se otočil na oba aktéry. „Když něco nevím, tak se zeptám“ mi bylo odpovědí na můj tázavý pohled….  to už ale moje smysly dávno přestaly vnímat okolní terén, nohy se zasekly… zkrátka a dobře – Contador sjel z cesty k vodě a málem si hajnul.
   Postupně jsme se ale všichni opět setkali na místě, odkud jsme před několika hodinami vyráželi a po rozloučení se každý vydal svou cestou k domovu. No a já můj milý deníčku…. Já si ve své spokojenosti v duchu vzpomínal na verše Máchova Máje s finální úpravou „Hynku, Viléme, Jarčo….“
– Pavel SIROTEK-