Sněženky a machři na Tour de Vysoká

Poněvadž devět z deseti lékařů radí, že pro zdraví je nejlepší se příjemně unavit, sešli se v neděli hokejoví příznivci kol, koleček, bicyklů, šlapadel a jiných přibližovadel pěkně pospolu před zimákem. Bez ohledu na věkové, výkonnostní i váhové kategorie se vydali na Tour de Vysoká a drandili nebo aspoň podranďávali tak po kutnohorském okolí.

Počasí vyšlo krásně a ukazovalo nám pouze svoji top tvář, neboť po celý den bylo nádherné azuro s teplotami pohybujícími se vysoko nad dvaceti stupni Celsia. Každý k akci samozřejmě přistoupil poněkud jinak….. Někdo se soustředil na co nejlepší sportovní výkony, někdo na to, aby si to užil a někdo, aby to jen přežil. Po desáté hodině jsme vyrazili Královskou procházkou a Po Mlýnech směr Velký rybník. Pohodová cesta, příjemný stín, čerstvý vzduch v plicích, uklidňující pravidelný rytmus dupajících nohou a mozek pracující v samočisticím režimu. Nicméně každá idylka má svůj konec, a pro ty, kteří vidí při výjezdu na kopec čerty, vzala představa o pohodové projížďce bez potu a únavy, s příjezdem k Velkému, za své. Hokej ani cyklovýlety ale nejsou pro změkčilce, a tak jsme šlapali dál na Vysokou. Ono se to sice takhle nezdá, protože obě místa dělí vzdušnou čarou jen čtyři kilometry, ale to bychom si kouzelným sluchátkem museli přikouzlit křídla, aby nám ten fakt byl k něčemu dobrý. Jenže my jsme Sršni a k tomu tvrdý jako zdejší sopečné vyvřeliny, takže jsme to samozřejmě vydupali. U rozhledny pak proběhla první delší přestávka, kterou někteří využili k souboji se závratí a jiní k relaxu a doplnění kalorií. Cesta do Suchdola, kde jsme měli domluvený oběd, byl jeden dlouhý příjemný sešup. A tak když jsem díky nezpochybnitelným fyzikálním zákonům a bez jediného šlápnutí, předjížděl Matese, poznamenal jsem, že tohle je výhoda, když jsi tlustý. Netrvalo však dlouho a hned následující stoupání kolem mě profrčel, že jsem mu nestačil ani štípnout lístek, řka, že tohle je zase výhoda, když jsi hubený. Bohužel těch stoupání se zdálo nějak víc, a tak jsme na oběd do restaurace U Lípy dorazili řádně vyhládlí. Vzhledem k tomu, že konkrétní objednávku jídel jsme učinili již ráno, bylo čekání tentokrát minimální. Účastníci zájezdu se rozdělili do tří skupin: omladina si udělala separé pod přístřeškem, paprsků lačnící děvčata zůstala na slunku a zbytek si srazil stoly ve stínu pod deštníky. Zde jsme sami sobě odpovídali na spousty zvídavých, všetečných a upřesňujících otázek, že si někdo mohl připadat skoro jak na grilování v europarlamentu.

   Cesta zpět Ratbořským okruhem již nebyla tak náročná, protože se jelo povětšinou rovinatým terénem a uprostřed zářivě bledě žluté řepkové plochy. A tak mi z neuronových hlubin vybublává jako zajímavá pouze vzpomínka na první karamboly tohoto výjezdu: Ivina škola smyku, Martinův defekt a Bludné Holanďanky v podání Jany a Ivy, které dle rčení: „Kopců není nikdy dost“, jako jediné vystoupaly na Opatovický vrch. Nesmím samozřejmě ani zapomenout na časovku, která byla tentokrát v rámci zachování koloritu víceméně vrchařská, a tak kyslíkový deficit a zakyselení laktátem bylo na některých v závěrečném finiši nepřehlédnutelné. Nutno na tomto místě ale pochválit všechny účastníky, kteří se výzvy nezalekli a specielně Lucku za její tandemový výjezd, protože do pedálů jsme si šlápli opravdu slušně. Celou akci tak lze považovat mimo teambuildingového charakteru i za dobrý trénink pro kluky v rámci jarní přípravy a pro mě osobně možnost spálit nějaké to množství nepříjemně domestikovaných tuků. Závěrečné předání účastnických medailí dětem a vyhlášení výsledků časovky (v nejmladší kategorii vítěz Pavel Tvrdík, v žákovské David Zvěřina, mezi seniory Stanislav Král a ve veteránské jako samojediný účastník já) proběhlo U Bezhlavého Jána. A protože to hlavní je zážitek, ať už si o pravém obsahu toho slova myslíme cokoli, tak drtivá většina účastníků po ukončení celé akce ještě s velkou radostí přijala pozvání k Bajerům na koupačku a malé osvěžení. Já osobně všem děkuji za předvedený výkon, pohodovou, přátelskou atmosféru a přeji v pomalu přicházejícím létě mnoho krásných (a pokud možno opakovatelných) zážitků.

P.S. Tak nějak asi takhle jsem já viděl a popsal nedělní výjezd a pro ilustraci přikládám odkaz na fotogalerii, protože zubožený organismus mívá tendenci podobné zážitky časem vytěsnit a je dobré mít sám pro sebe důkaz, kde jsem všude byl a co jsem tam zažil, až si to v budoucnu nebudu sám věřit.

P.S.s. A nyní jen zbývá poslat vše v dobře zavřené láhvi po internetovém moři dál.